To už není náhoda.
Po úspěšném premiérovém startu v Německém Forcheimu v červenci letošního roku, jsem společně s Andrejem Maregetinem a zbytkem mé rodiny vyrazil v srpnu na další závod a to do města Vršac v Srbsku. Městečko se nachází 14km od hranic s Rumunskem ( hraniční přechod Moravica). Je to krásné město, nad kterým se tyčí panoráma zříceniny hradu na vysoké skále porostlé zelení. Je to, podle vyjádření místních chovatelů, útočiště sokolů a orlů. Já jsem se o tom přesvědčil hned na čtvrtečním tréninku, kdy mě sokol napadl vypuštěné takly. Naštěstí se vše obešlo beze ztrát, ale to hlavně díky duchapřítomnosti kamaráda Stevana Dozeta, který tam byl se mnou, a který vše vyřešil jak je místním zvykem. Místní chovatelé – kolegové z klubu jsou lidé nesmírně vstřícní, ochotní a dobrosrdeční. Na to, že jsem se s některými viděl prvně, přišlo mi jejich chování jako bychom se znali spoustu let, bez zábran a nějakého odstupu. Ani bariéra v jazyce nám nevadila. Vždy jsme se domluvili. Moje obě Evy si tam s holubáři povídali jako na trhu. Samá ruka, samá noha a spoustu smíchu. Na první závody došlo v pátek 13. srpna v 16.00 hod. To začínali chovatelé místní, nebo z blízkého okolí. My z větších vzdáleností z Německa, Rakouska, Chorvatska, Česka a Slovenska jsme měly určený den sobotu 14. srpna od 08,00 hod. Pořadí se losovalo den předem. Já jsem si vylosoval dobré 2. pořadí, to byl ještě chládek 28st.ve stínu, ale třeba Andrej měl č. 9 a to už bylo ve stínu v odpoledních hodinách 37st. Na mě je moc i 30st. ale nedalo se nic dělat. Kolem 09.00hod. jsem nastoupil na plac, letištní plochu místní letecké školy a jako první vypustil takly – 3ks. Byl jsem si vědom toho, že asi nezalétnou tak dobře jako v Německu, protože jsem složení teamu přeskupil a nahradil zalétanou holubici nezkušeným, ale nadějným holoubětem, ale jinak to nešlo. Chtěl jsem letět i sólo taklu. Po vypuštění holubů se mi doplněné holoubě od dvou ostatních odtrhlo a odlétlo neznámo kam. Pokračoval jsem v soutěži se dvěma kousky. Po jejich dosednutí na klícku se asi po 5ti minutách vrátilo i černé holoubě stylem vracejícího se poštovního holuba ze závodu. Střemhlav na bednu a dovnitř hop. Bez jediného bodu. I tak jsem s nimi byl na super třetím místě.
Nastal čas na vypuštění sólo takly „Martinky“. Kdo byl na místě ví, proč ji tak říkám. Holubice zalétla tak, jak se na taklu sluší a patří. Předváděla sloupové lety zakončené kotrmelcem, a i když bylo opravdu teplo, zalétla na hranici svých možností. Nic na super výsledku nezměnilo ani její dosednutí mimo vyznačený prostor a nakonec ani její hledání v metr vysoké neudržované trávě plné komárů, v rojnici asi 10 ti chovatelů. Vše dopadlo úspěšně, a když se na tabuli objevil výsledek 60 bodů, byl jsem s celým svým doprovodným týmem (manželkou a dcerou) nesmírně šťastný. Holubička nám zalétla v rekordu pro rok 2010 a uvidíme, jak se připravíme na závodní sezónu 2011. Potvrdilo se, že nemusíme bezhlavě nakupovat holuby v zahraničí, ale že je máme doma. Jen stačí mít kus toho chovatelského štěstíčka a chuť něco dokázat. Děkuji mému kamarádovi Andreji Margetinovi za jeho nesčetné rady v mých chovatelských začátcích i za to, že jsem si od něho před pár lety dovezl první pár, do té doby mě neznámých, takel. Děkuji i všem kamarádům v České republice, se kterými holubaříme na dálku a snažíme se pořád zdokonalovat v chovu akrobatů. Kdo ví, možná za rok, nebo dva budeme mít vlastní klub a závodit pod naší vlajkou a dokazovat Turkům, Srbům i ostatním národům, že umíme v bývalém Československu také chovat a připravovat holuby na soutěže stejně dobře, nebo lépe, než chovatelé v zemích původů holubů.
Už se těším na příští závodní sezónu. Zda bude tak úspěšná jako ta letošní, to uvidíme asi v tomto čase, ale v roce 2011.