Na počátku letošní chovné sezóny se mi na holubník dostali holubi plemene Makedonský vířivý rejdič. Jedná se o střemhlavé plemeno holubů, které pochází ze zemí bývalé Jugoslávie, ale původ je opět v Turecku. Létá sólově i ve skupině dvěma způsoby. Někteří holubi při letu přiloží křídla k tělu a řítí se střemhlav k zemi v úhlu přibližně 80 stupňů. Jiní mají schopnost vířivého letu, což znamená, že holub se řítí k zemi a otáčí se kolem osy jednou vlevo, jednou vpravo. Někteří se točí jako vhozený talíř. Je to úchvatný pohled. Abych toho neměl málo, tak jsem začal před třemi roky trénovat jednotlivá plemena na letovou skřínku – bednu. Holuby si vyberu již na holubníku a včas je odstavím od rodičů do zvláštního oddělení, kde mají sice denní světlo, ale nevidí do okolí holubníku. Musí být velice krotcí a k chovateli důvěřiví. Krmím je zásadně v uzavřeném prostoru a k tomu zhotovené přepravní kleci, která má seskakovací otvory pouze v horní části a těmito holubi brzy začnou seskakovat dovnitř. Zjednodušeně to vypadá asi takto : holuby donesu v klícce na louku, vypustím je a po předvedení letu je opět svolám zpět.
Pak mohu pustit další plemeno, aby se jednotlivé styly letu nemíchaly. K snadnějšímu ovládání holubů a jejich přivolání zpět na bednu, mám vycvičeného dropera – vábníka, holuba bílé barvy, kterého holubi znají a vidí ho vždy v době krmení. Takto si zafixují, že bílý holub pro ně znamená čas krmení a jejich reakce se tím zkrátí. Takto si mohu holuby vypouštět kdekoliv ve volném prostranství. Je to sice náročné na čas, ale o to je krásnější pohled na skupinku letících ptáků, kteří čekají na můj povel k sesednutí a nakrmení.